Eva už má velkou potřebu se projet. Plánujeme na sever do Polska, jenže předpověď to vše mění a navrhuji jih k rozvodněnému Dunaji. A když se mnou nebyla u koně a na elektrárně, je cesta daná. Vyrážíme chvilku před 7 hodinou. Trochu měním jízdu tam a neodbočuji za hranicemi hned na Myjavu, mířím na Senici. Z ní se dá totiž dojet do Jablonice úplně stejně. Potom to je již námi oblíbená trasa na Pezinok přes Babu. Ještě si uděláme zastávku na drona pod Plaveckým hradem (1). Pezinská Baba nám vyšla na 100%, hned na začátku jsme na semaforu předjeli kolonu a mohli udržovat své, nikým nerušené tempo, až při sjezdu jsme dojeli auta, která zase moc nezdržovala. Přesně v 10 hodin zastavuji na benzínce v Pezinku na kávu (2), dáváme dvě pressa a měním baterie v kamerách, i když vím, že to bude do Šamorína hrozná nuda. Jde to přežít, lepší než přes Blavu. V Šamoríne se již trochu orientuji a nemusím se ptát jak ke koni, jen k tomu ještě přidám nakouknutí na vodní dílo Gabčíkovo (3). Zde nejde poznat, že jsou na horním Dunaji velké povodně. Ten kousek ke koni se ani moc nestrojíme, bránou projíždím se ztrátou kytičky, odvezl jsem si i trochu barvy na kufru. U koně (4) se nic nezměnilo. Děláme fotky a dáváme si oběd. Začíná být hodně sparno a slušně se potíme, po středě hodně vítaná změna. Cesta na hráz Gabčíkova není záživná, jen si dneska všímám, jak je val přehrady vysoký. Aniž na hrázi zastavujeme, zamíříme k ptačí pozorovatelně, kterou se nám nepodařilo najít. Nevadí, i tak jsme si zašli ke břehu starého Dunaje (5). Komáři ještě nejsou, můžeme si tím pádem plně vychutnat pohled na lužní les, poslechnout si ptáky a žáby. Od motorky vzlétnu dronem a podívám se na hráz elektrárny i na kousek lužního lesa. Vracíme se na hráz, parkuji na parkovišti  a než vypnu moto, je tu ostraha a vyhání nás. Je to totiž zaměstnanecké parkoviště, nijak označené. Zajíždím dolů pod hráz, kde jsem parkoval posledně. Na vyhlídkové věži jsme sami a prohlížíme si zdymadla (6). Pro dnešek stačilo a budeme se již vracet k domovu. Mám tam naplánovány dva body. Jedním má být zase vodní mlýn, tentokrát v Jahodné (7). Jenže když tam přijedeme, není tam žádný. Jen krásný pohled na Malý Dunaj a Pizzeria. Když už zde parkujeme, dáváme si studené nealko pivo a ledovou kávu. I malé poklábosení s majitelem. Upozorní nás na další mlýny, i na jeden co je kousek od nich, ten je ale soukromý. Odpočinutí a zchlazení pokračujeme na Malou Maču. Máme tady malý kostelík trochu vzdálený od obce. (8) Jak později zjistím, pořád hodně blízko. Vypouštím drona a poletuji kolem dokola, protože potřebuji vybít baterii, je to na delší dobu. A to se jednomu nelíbilo a přijel mě seřvat. Zvládlo se to bez následků a my pokračujeme domů. Mířím zase na Jablonici, z ní se nyní vydávám na Myjavu a zopakujeme si tak známou trasu. Ještě zastavím na foto u Gregorova mlýna (povinné) a v Brezové pod Bradlom dáváme kávu s vodou. Mraky se už začínají kupit a máme obavy před bouřkou. Pršet začíná naštěstí až ve Velkém Ořechově a to tak málo, že to nestojí ani za řeč. Doma parkuji chvíli po 19 hodině. 447km

Dopoledne jsem byl v DSZO na dni otevřených dveří. Pozdravil se v bývalými kolegy a po obědě Evě navrhnul otestovat tlumiče na BONNIE ve dvou. Souhlasila, jen jsme nevěděli kam pojedeme. Vyhrálo námi hodně oblíbené Valašsko. Není toho moc co popisovat, protože jezdíme pořád stejnou trasu, která se nikdy neomrzí. Dneska k tomu ještě pomohlo počasí a viditelnost. Nad Luhačovicemi v serpentýnách potkáváme kamion, jsem snad poprvé rád, že nás pumpička zdržela. Vlachovice mají křižovatku v rekonstrukci, tak už víme, proč sem je ze všech stran omezení. Ve Vysokém Poli zastavíme u kapličky (1). Všimli jsme si, že tady byla svatba. Sami bychom si jí tady uměli představit. Času je ještě dost a navrhuji vyhlídku nad Hrobicemi (2). Mírně odsunuji návrat a beru to přes Rackovou. Lesem se musí opatrně, ale stojí to za projetí. Doma jsme chvíli před 16 hodinou po 124km

PS: Evě se na novém tlumení jede pohodlněji a je spokojená.

Celý týden sledujeme počasí a těšíme se na víkend. Konečně by mohlo vyjít odložené Polsko. Vstáváme hodně brzy a chvíli před 6 hodinou vyrážíme. Posledně jsem nedotankoval a v Otrokovicích na EuroOilu (1) mají bez biosložek. Po natankování se vrhám na dálnici do Přerova pro zkrácení ranní jízdy a do Šterberka (2) je to hodně podobné, jen po hlavní cestě. Proč tam? Protože potřebuji zapnout kamery na záživnější část cesty. Ta začíná hned za městem směrem na Huzovou a Rýmařov. Je to jedna z nejlepších možností, povrch je až na krátký úsek vynikající a rozhledy do kraje famózní. Eva se může kochat a pozorovat zvěř. Rýmařov je trochu rozkopaný, ale dobře značený, nemám problém trefit směr na Karlovu Studánku. Přes Červenohorské by to možná bylo lepší, jen nás tam nemají moc v „lásce“.  A jako vždy jsme na Hvězdě (3) v pravý čas na kávu. Číšnici při placení připomenu, jak jsme před třemi roky zapomněli zaplatit a musela si pro to přiběhnout ven. Proto platím raději hned. Z Karlové Studánky rád jezdím na Bělou pod Pradědem. Je tady hodně dobrý úsek na projetí, i pár aut se mi podařilo předjet a mít dobré tempo. To co zůstalo, přede mnou mě, nezdržovalo. Jediné co na této trase stojí za starou bačkoru, je 15 kilometrová jízda nekonečnými obcemi až do Lipové-lázně. Tam, po podjetí železniční trati, začíná ta správná nirvána až do Bílé Vody. Jen jsem musel cestou vyměnit baterie v kamerách, jinak bych neměl příjezd ke hřbitovu (4). Proč sem, protože loni jsme tady byli 25.6. a růže na hrobech již byli odkvetlé. Asi si myslíte, že jsme blázni, jenže sem nás přivedla kniha - Bílá Voda od Kateřiny Tučkové. Když si ji přečtete, pochopíte. Pokračujeme dál už přímo do Polska, kde hned za hranicemi je Złoty Stok (5) a turistická zajímavost. Tu znám od kamaráda z Hrabyně. Chvíli hledáme stín na zaparkování, a potom se jdeme podívat, co tu mají. Do štol nás to netáhne, jen si projdeme malý kousek ke štolám. Dále je to zatarasené, nezbývá, než se otočit a dát si svačinu. Hlavním cílem dneška je ale městečko Paczków (6), známé svým historickým centrem. Doma jsem přemýšlel, kde se bude dát zaparkovat, vycvičený z našich měst, že vše je placené. Hodně mě překvapilo, že není problém s parkováním zadarmo přímo v centru. Prošli jsme se k věžím, kostelu a nakonec skončili u radniční věže, která byla ještě loni zavřená. Dneska ne, a informační centrum je přímo pod ní. Platba se dá provést i v korunách, jen to chce drobné, které jsme neměli. Místo 120,-Kč jsem tam tedy nechal 200,-Kč. Nahoru máme průvodce v polštině, naštěstí něco pochytím a neumřu hloupý. Zbytek si přečtu v tištěném průvodci. Schody jsou hodně, ale hodně úzké a strop nízko. Cestou zpět jsem jej dvakrát pozdravil. Líbil se mi mechanismus hodin a hlavně kruhový výhled na město a okolí. To nás inspirovalo, že jsme při odjezdu popojeli kousek za město na drona. Při plánování mě ještě zaujalo druhé město, Otmuchów (7). Jezdí se tam jednosměrně a s parkováním opět není problém. Zde je i hrad, ten nás moc nebral, nás zaujala hlavně radnice, která je pěkně opravená. Vždy jsme z naší strany hleděli na Otmuchówskie jezioro a bylo přímo povinnost se na ně zajet podívat. I to jsme si splnili a začali jsme se vracet k domovu. Hranice překračujeme u Vidnavy, kde si na náměstí dáme off-road po místních kamenech, a po super cestě míříme na Zlaté Hory. Původně jsme je měli jen projet, ale EuroOil (8) nás zastavil. Po kontrole biosložek dotankuji a ještě si dáme pití, poté pokračujeme na další benzinu ve Vrbně pod Pradědem (9). Je to naše stálá zastávka na cestách, dneska si tady dáme ke kávě i „párek v hmotě“ Odpočatí a nasycení pokračujeme, dneska to nechávám na navigaci a ta volí směr Andělská Hora. Dá se jet i údolím na Nové Heřminovy, a to po kvalitnějším povrchu. Když jsem přejížděl hlavní cestu Šternberk – Opava v Jakartovicích, dostal jsem hroznou křeč do levé nohy, takže zastávka byla nutná. Další jsem udělal až u lomu Přední Skála v Olšovci. Vždy tady jen projedeme a nikdy nezastavíme. Lidí tu je jako much a dokonce se i koupou. Trochu si upravíme oblečení a pokračujeme. Z reportáže v rádiu jsem minulý týden mylně pochopil, že je cesta z Bystřice pod Hostýnem na Holešov otevřená, jenže všude byly značky zákazu. Nijak jsem tedy neriskoval a objel to na Dřevohostice. V Holešově, ač nerad, musel jsem dát poslední odpočinek. Už mě bolí celé tělo a nevím, jak bych to dal domů. To pomohlo a doma parkujeme po 13 hodinách a 454km

Původně jsem měl jet sám, jenže teploty stouply do příjemných výšin a Eva se rozhodla vyrazit se mnou. Tím pádem bylo potřeby si zvolit nějaký cíl cesty. Protože se nám líbí kraj kolem Dukovan, zvolil jsem návštěvu Jaderné krávy, včel a vinohradu. Podjíždět Brno po dálnici (pořád ucpaná) nebo přes Modřice se mi moc nechtělo. Protože na BONNIE nemám pořád navigaci a musím jezdit z paměti. Volím severní trasu. Ve Vyškově je tak akorát čas na zastávku a odpočinutí (1), než se vrhneme na dobré zatáčky. Z Křtin do Adamova byla cesta jenom naše. Tady u EuroOilu tankuji a dáváme ranní kávu. Cesta na Kuřim je úzká a dobře opravená, jezdí se tady moc dobře. Ve Veverské Bítýšce jsem zapomněl odbočit a kousek jsem si zajel, využíváme toho a vyndáváme větrné vložky z letních bund. V Rosicích zastavuji a řešíme, kde koupíme oběd. Rozhodujeme se ještě jet dále a najít obchod kde nakoupíme. Zadařilo se přímo na křižovatce v Kralici nad Oslavou. Po nákupu pokračujeme a v Březníku nacházíme pěkné lavičky ve stínu. Po obědě pokračujeme přes údolí Oslavy a Jihlavy do Dukovan. Tady na křižovatce je upozornění, že doprava je cesta uzavřená. Jenže my tam potřebujeme. Jedu a doufám, že to projedeme. Zastavujeme v místě, kde jsme si dělali fotku se SUZUCATI a tu máme jako úvodní na našem webu. Kontrolujeme i jak jsme se tam postavili. Děláme tedy nové foto s BONNIE. Pokračuji a nakonec to vyšlo perfektně, uzavírka je přímo na odbočce, kudy potřebujeme jet. Kousek před kaplí sv. Cyrila a Metoděje parkujeme (3) a jdeme se podívat k Jaderné krávě, kolem Jaderné vinice. Ke včelám nejdeme. Nechceme dostat jaderné žihadlo. Je tady příjemně a líbí se nám to. Cíl cesty splněný a budeme se vracet domů. V Rouchovanech podjedeme zvonici a vydáme se po jedné ze super cest do Branišovic. Jedu hodně na pohodu a na tachometru se mi ručička drží max. na 80, to vydrželo k železničnímu podjezdu Rakšice. Najednou jsem měl za zády auta, nezbývalo tomu trochu přidat a držet se ve svižnějším tempu. Protože se přiblížil čas kávy, zajíždím do Pohořelic k restauraci U Vavřínků (4). Tady totiž vždy zastavujeme. Káva dobrá a trochu si naplánujeme, kterou cestou pojedeme. Volíme na Kyjov. Za Nikolčicemi Evě ukazuji, kde jsem zjistil defekt a v Divákách ukazuji dům, kde mě pomohli to vyřešit. Teď nás čeká zatěžkávací zkouška nových tlumičů. Mezi obcemi Velké Hostěrádky a Dambořice je slušný tankodrom. Oba dva si pochvalujeme, že změna byla k dobrému. Potom až do Kyjova je cesta velmi dobrá a dá se slušně zvýšit tempo. Ze Strážovic se pokocháme nádherným výhledem do kraje a v Kyjově na EuroOilu si dáme zastávku na pití a drobnou svačinu. Domů je to už klasika na Boršice a Bílovice. Jen si ještě musíme dát drobnou pauzu v Uherském Hradišti, naše pozadí již trochu trpí nepohodlím. Doma jsme o půl šesté po 332km

Potřeboval jsem doplnit benzín v BONNIE a trochu si odpočinout. Cestou jsem jel zjistit, stav hoblin u stoláře, domluveno na pátek. Ve Slušovicích jsem si zkoušel taštičku na stehno, ale bylo to takové divné, nic z toho nebylo. Při návratu domů jsem znovu zkusil spolupracovníka z práce, podařilo se. Povykládali jsme si a po půl hodině jsem už zamířil přímo domů. Příjemných 42km

Po pátečních hodně silných bouřkách jsme ještě v sobotu vyčkávali. Měl jsem tak čas na klidnou přípravu páteční vyjížďky. Naplánoval jsem jako hlavní bod, Moravské kartografické centrum ve Velkých Opatovicích. Potom ještě kostelíky a mlýn. Ráno je chladnější, dáváme větrné vložky do bund a před osmou vyrážíme. Máme čas na klidnou jízdu, tím pádem si do Prostějova vybírám námi hodně oblíbenou trasu, Fryšták, Holešov, Tovačov. Hned na první benzince (1) zastavuji, musím nachystat kamery a doplnit palivo do SAUZUCATI. Čas je také pořád v pohodě, jedeme tou nejznámější cestou na Konice a z nich další oblíbenou do Jevíčka. Cestou pohlédnu v Jaroměřicích směrem ke Kalvárii a zámku. Tyto dva body vřele doporučuji, nám se moc líbí. Jevíčko je nějaké rušné a z části i uzavřené. Během chvíle už víme proč, konají se zde cyklistické závody. Pár pumpiček na vyjížďce předjíždíme. U zámku zjišťuji, že se tam má jet jinou bránou, kterou musíme napřed najít. Podařilo se a jako jediní parkujeme na prázdném parkovišti (2). Proč vlastně jsme tady? Protože nás při minulých projížďkách zaujala zvláštní střecha a po zhlédnutí seriálu „Modrá krev“ jsme už věděli, do čeho jdeme. Příjezd vyšel na jedničku, zrovna otevřeli. Po zaplacení vstupného (90,-Kč/osobu) si vyposlechneme úvodní přednášku k místnímu centru. Poté je jen na nás, jak zde dlouho a jak strávíme čas. Hlavním lákadlem je plastická mapa Moravy, ukázky map a přístrojů, které se používají k jejich výrobě. Na obdivování je i vlastní stavba postavená po vyhoření křídla zámku. Před odchodem prosím o možnost udělat si pár záběrů z drona, je mi to povoleno. Létám jen nad zámkem. Naštěstí je stavba uprostřed. Pomalu se musíme vydat dál, v navigaci mám pořád rychlou trasu. Navádí nás na pěkně opravenou cestu, jen se tady motají pumpičky, nemůžu se tedy tak rozšoupnout. Vjíždíme do Moravské Třebové v době „Coffee time“, nezbývá, než si zajet na OMV. A když už srkáme kávu, pouštíme se i do svačiny, co jsme si přivezli. Vyrážíme k Hřebečskému tunelu. Mám nutkání jej objet, nakonec jej projíždím. Jenže kousek za ním je stojící kolona a její začátek je v nedohlednu. Otáčím se a beru to po staré přes Koclířov. Ani na jeho konci u kruháče to není ještě průjezdné, znovu se vracím a jedeme až na úplný konec obce. Na Litomyšl se už dá, opačný směr je ještě tak kilometr ucpaný. Využívám mírnějšího provozu způsobeného ucpáním a svižně dojíždíme do Litomyšle. Tady musím zastavit, došli mně baterie v kamerách. Dávám je nabíjet, to si myslím, ale pozdější vývoj mě vyvede z omylu. Dokonce měním v navigaci trasu na klikaté, po té nudě chci trochu vzrůša. To dostávám plnými doušky, také dostávám pěkně po zádech, protože cesty tady nejsou zrovna kvalitní. Při jednom odbočení si uvědomujeme, že jsme kousek od „Růžového paloučku“, proč nezjistit, jestli náhodou ještě nekvetou růže. No, nekvetly ty správné, tak někdy příště. Pokračujeme v tankodromu a slibuji si, že opět přenastavím na další zastávce navigaci. Kousek od Podlažic, známé podle osamělého kostela, zamíříme k jinému osamělému kostelu. Ten je pod obcí Skála, která doopravdy stojí na skále. (5) Kostel sv. Jana Křtitele je zajímavě umístěn a přímo vybízí k focení i z drona. Po zkušenostech na Slovensku, raději oběhnu blízko stojící chalupy a vyžádám si svolení. Vítr je tady utlumen, jen co vyletím nad hranu skal, již mám hlášku na silný vítr. Udělám si pár hezkých záběrů a přistávám. Když se chystáme k odjezdu, přijíždí pán s dcerou na starém BMW se sajdou. Poté za ním jedu až k hlavní cestě a můžu se tak utvrdit v tom, že bych sajdu nechtěl. Teď začínáme pomalý návrat k domovu. Navigaci jsem přenastavil, tím pádem nehrozí tolik špatné cesty. Nejedu po této trase poprvé, loni jsem si tady dobře pojezdil. Dalším bodem je opět kostelík, stojící mimo civilizaci. Jen mám obavy z větru, jestli mě nechá použít drona. Konečně parkujeme, dokonce ve stínu. Kostel sv. Kateřiny (6) je umístěn uprostřed hřbitova. Nikoho tady nevidí, tak vzhůru do oblak. Jen co jsem tam, už se rojí lidi. Jedni odcházejí a druzí přicházejí. Až jsem se lekl, že ti první jsou zombie. Po přistání vyměňuji baterky v kamerách a ke své hrůze zjišťuji, že jsem neměl zapnutou USB zásuvku. Ráno jsem si jí právě vypnul a nezkontroloval. Rozhodnutí je takové, že do Bystřice nad Pernštejnem se nebude točit a potom se použije jen to, co se stihne nabít. Je to škoda, cestou jsme se motali v Přibyslavi, protože průjezd byl uzavřený kvůli nějaké akci a cesta do Bystřice je poměrně pěkná. V Bystřici (7) zastavujeme na kávu a lehkou svačinu. Baterky mají po 50%. Volím strategii jedné kamery a mělo by to vydržet až k poslednímu bodu dne. Tím se natáčení ukončí. Do Hodonína si užívám svižné a pohodové jízdy, poté odbočujeme na Lysice a máme tady zase tankodrom. Záda již bolí a hodně trpíme. Jedna kamera došla u Štěchova, zapínám druhou a doufám, že vydrží. Vše dobře dopadá a jsme na místě u „Porčova mlýna“ (8) Mají jen do 16 hodin, nám to nevadí, stačí jen fotky zvenčí. Vyjíždím a než se navigace chytne, zjišťuji, že jedu jinam. Jenže cesta je až na pár vyplavených kamínků super, tím pádem si ji dávám dvakrát, tam i zpět. Až doma zjišťuji, že jsme mohli jet dál, protože by nás to do Černé Hory dovedlo také. Jak vyjíždíme z Blanska, narážíme na příznaky pátečních prudkých bouřek. Přes cestu se tady valí ještě pořád hodně vody. Až do Vyškova je to již klasika a nic nevymýšlí. Tady musím dotankovat (9), rozhodli jsme se, že závěr dojedeme po dálnici. Je 19 hodin a do 20 hodin bychom to nestihli. Každý ví, že to není zábava, ale jen nutnost. Vyšlo to přesně a těsně před 20 hodinou parkujeme po 465km

Jen na rehabilitaci 80km

Dneska má být celý den dobré počasí. Spojíme rehabilitaci s vyjížďkou a návštěvou u rodičů. Ráno je to na pohodu, již mám vyzkoušené kdy vyrazit, abych nebyl v Kroměříži (1) brzy. Trefili jsme to dobře a po rehabilitaci se teprve domlouváme, kam pojedeme. Eva navrhuje jet přes Ludéřov, je tam zajímavý bod na prohlídku. Dávám to do navigace, protože se mi nechce nad cestou přemýšlet. Udělal jsem dobře, protahuje nás cestami, které bych určitě nevzal v úvahu. Po hodině parkujeme přímo u „Barokní sýpky“ (2) Dělám fotky a užíváme si tepla a klidné atmosféry. Je 11 hodin a času na návštěvu je dost. Opět Eva navrhne místo. Kontroluji v mapy.cz a zjišťuji, že je to až u Zábřehu. Dávám to do navigace a ta hlásí 55 minut jízdy, to je v pohodě. Než se napojíme ne cestu Konice – Litovel, užijeme si hodně rozbitý povrch. Potom je to až do Lupěné jen po super cestě. Hlavně po odbočení před Zábřehem je to paráda. Z Lupěného je to kousek po cyklostezce a stojíme u „Železničního skanzenu na opuštěné tělesné dráze“ (3) Je to hned vedle hlavního železničního koridoru a tím pádem máme možnost sledovat projíždějící vlaky. Po nafocení lokomotivy s vlečkou si dáváme oběd. Kontrola hodin říká, že bychom se mohli již směrovat na návštěvu. Nic do navigace nedávám a jedu jen tak po paměti. V Zábřehu to moc nevyšlo, ale to se hned v Lesnici upraví na správný směr. Když jsme v Úsově, neodolám a ještě se zastavíme u „kaple sv. Rocha“. Je od něj hezký výhled do kraje. Po drobném zdržení vyrážíme a v pravý čas parkujeme u domu. Po dobře stráveném čase na návštěvě se vydáváme v 17 hodin na cestu domů. Na Šternberk vybírám cestu přes Hnojice a za Šternberkem odbočuji na Tovéř. Nechce se mi jet přes Olomouc. Z Velké Bystřice cesta vede po hodně rozbitých okreskách, jedu max do 70km/hod a vychutnáváme si okolní krajiny. V Prosenici nejedu na Grymov, ale do Přerova, kde chvíli přemýšlím, kde to vlastně jsem. Našel jsem se záhy a vyjíždíme na Břest, kde je levný benzín a SUZUCATI již na mě chvíli mrká hladovým okem. Po natankování zamířím na Holešov a Fryšták. Chvíli po 19 hodině parkujeme. 289km

Jen rehabilitace, cestou zpět v dešti, takže raději po dálnici 82km

Dneska mám poslední rehabilitaci a Evě jsem navrhnul, že koupím oběd. Vyrážím v 9 hodina a trochu si užívám jízdu, protože do 10 je času dost. V Zahnašovicích mě směr mění uzavírka na Holešov, nic si z toho nedělám a na Hulín to vezmu stejně lepší oklikou. V Kroměříži (1) jsem tak akorát. Zastavím se za Milanem a vyzpovídám jej ohledně jeho dovolené na motorce. Dokonce mám tip na prima cestu. Asi jí v sobotu pojedeme. Po rehabilitaci vyrážím a ještě v Kozejedech nevím kudy do Spytihněvi. Beru to na Vrbku, jenže tam je uzavírka a tak nakonec končím v Kvasicích. Nevzdávám to a řídím se objíždkovou značkou. Za chvíli jsem na známé cestě a sjíždím na Babice. Je tady hodně mokrá, špinavá a hlavně rozbitá cesta. Z Babic do Spytihněvi je to kousek, kupuji "grilované koleno" (2) a přemýšlím jak domů. Přes jez to zavrhuji, a to byla velká chyba. V Napajedlích je kolona a moc se nedá ani předjíždět. Vytrpěl jsem to až ke kruháči, potom najednou klid a nikde auta. Přes město se mi fakt nechce, takže klasika přes Pohořelice na Bohuslavice. Doma jsem později než bylo v plánu, to nevadí, za to bude dobrý oběd. 100km

Tip na výlet jsem dostal od Milana z Kroměříže, který se zrovna vrátil z dovolené podél hranic. Evu to zaujalo a to byl krůček k plánování. Jen jsme se nemohli rozhodnout, co přesně v Polsku pojedeme. Jestli jen „Autostrada Sudecka“ nebo to napřed vezmeme po „Droga Śródsudecka“, která se napojuje na tu autostrádu. Nakonec volíme celou trasu podél hranice. Tak bude důvod se tam vrátit a projet to jinak. Teď to bereme jako průzkum bojem, ani kamery neberu. Nevolíme ani žádné body na prohlížení a spoléháme na okamžitý nápad.

Vstáváme ve 4:30 a před šestou už odjíždíme. Pro urychlení cesty jedeme co nejvíce po dálnici. První zastavení děláme na benzince v Mohelnici (1) kde dotankuji do BONNIE pro klid v duši. Potom si užijeme pár zatáček za Jakubovicemi a chvilku po osmé jsme v Králíkách (2). To je hodně super čas, dáváme si kávu na probrání. Montuji mobil pro navigování a ještě si upřesňujeme přesnou trasu. Není další důvod nevyrazit a po 5 km překračujeme CZ/PL hranici. Do Międzylesie se jede pořád v nějaké obci. Až tam odbočujeme a hned za nádražím to začíná. Krásná cesta s dobrým povrchem a zatáčkami. BONNIE nikam neženu a jedeme hodně na pohodu, chci se i trochu dívat po krajině, když se objeví taková možnost. Po chvíli mě Eva signalizuje, že jsme u známého místa, a tím je kostel sv. Jana Nepomuckého na CZ straně. Ten jsem kdysi i dronoval. Koukl jsem po něm okem a pokračujeme. Jede se podél Divoké Orlice a občas zahlédnu i cestu na CZ straně, kterou máme hodně proježděnou. Dojeli jsme na křižovatku s Autostrada Sudecka. Zastavuji u značky, abychom měli důkaz, že jsme tady jeli. V Mostkowicích se dá přejet do CZ, my ale pokračujeme dále až do velkého lyžařského střediska pod Šerlichem v Zielenieci. Je to tady hodně velké, to nás spíše odrazuje. Co nás zaujalo, je kostel sv Anny. Sjíždíme k němu na fotky a zrovna toho využijeme ke svačině. Posledních 9 km na konec Autostrady Sudecke je hodně příjemných, potom se napojíme na mezinárodní E6. Dalo by se k nám vrátit již z Lewin Kłodzki, my volíme cestu až do Náchoda. Tam si děláme zastávku, musíme se rozhodnout, jak budeme pokračovat zpět k domovu, když máme času na klidný návrat. Prvním nápadem je udělat fotky v Novém Městě nad Metují (4). Byli jsme zde na SUZUCATI a BONNIE vyfocenou nemáme. Další místo je „vodní mlýn U Vondřejců“. To znamená v Novém Městě odbočit doleva. Jak je mým dobrým zvykem, odbočím špatně, ale i dobře. Dobře proto, že se nám naskýtá pohled na město od Metuje. I tady děláme fotky. Po kontrole v mapy.cz zjistím, že se nemusíme vracet. A je to dobrá zajížďka, otevřely se nám krásné výhledy do kraje. K mlýnu se musí dojet po šotolině, to BONNIE moc nemusí (5). Je to teď jen chalupa bez mlýnského kola. Fotka je udělána a jedeme do Dobrušky nakoupit pití. Vím, že potřebuji jet na Žamberk, jen se mi nechce po hlavním tahu. Ale jak mám zapomnětlivou hlavu, už v Rychnově nad Kněžnou přemýšlím, co jsem tady chtěl udělat. To zjišťuji až za městem, obracíme se a zamíříme na Rokytnici v Orlických horách. Až tam nejedeme, jen si to zpestřujeme klikatějšími cestami. V Žamberku se zase napojím na hlavní a dojíždíme do Jablonného nad Orlicí. Mohli jsme pokračovat do Červené Vody, ale mám rád trasu na Lanškroun a Zábřeh. Když to jde, volím ji. A v Lanškrouně (7) máme oblíbenou benzinku, dělají kávu do porcelánu a kdysi jsme si tady dobře pokecali s motorkářem. I dneska se poštěstilo, přisedl si k nám jedem mladík a pokec byl na světě. Do Zábřehu si to užíváme a zde si dáváme další pauzu, BONNIE potřebuje palivo a my si dáváme zmrzlinu. Domů to je ještě přes 130 kilometrů, domlouváme si přibližná místa zastávek a vyrážíme po hodně známé trase. Poslední odpočinek je ve Staré Vsi, už nás pozadí trápí a těšíme se domů. Poslední úsek nakonec ještě zpestřím přes Rackovou a přesně po 12 hodinách parkuji. 473km